Šumava trochu jinak…

 


Nocleh u Hrádku u Sušice byl pohodovej, ráno ovšem jasná nula stupňů...

   Na tradiční řeky na Šumavě jezdil snad každý… Dnes už ale máme díky ekoteroristům kteří bojují pouze proti vlivům, které sice přírodě prakticky neškodí, ale boj proti nim je snadný, docela smůlu. Jezdit na Šumavu kvůli Otavě, na které budou určitě minimálně závody ve sjezdu nebo alespoň tuny komerčních raftařů, nemá téměř smysl. Na Křemelnou a Vydru můžeme asi nadlouho zapomenout, jestli vůbec né navždy. Má tedy smysl jezdit na Šumavu, nepočítáme-li oblast Rodlů a Aistů? Odpověď je jednoduchá – má !

   Je druhý květnový víkend. Vyjíždíme v pátek ráno a jak již bylo výše nadneseno na Otavě se začali sjíždět stovky sjezďáků. Pár z nich i umělo odpovědět na vodácké Ahój, ale většinou tupouni, kteří vám ani nekývnou hlavou namísto poděkování za uhnutí na řece (nejezdili závod ani trénink!), ale to je trochu jiná kapitola. Večer po několika Otavách nemáme chuť sdílet s nimi kemp v Radešově a tak ležíme na krásném plácku nedaleko Hrádku u Sušice (stejně byla ráno Celsiova nula). Pokračujeme do Železné Rudy, dokupujeme nějakej ten rohlík a jedeme „za kopečky“. Hned v Železné Rudě se formuje Řezná, aby se z ní za „čárou“ stala Regen.


Závěrečná peřej na Řezný před Teisnachem

   Listujeme biblí Vojty Jančara a podle autoatlasu, později i zakoupené wanderkart hledáme ten správný úsek Regen. Na vodu dáváme pod vsí Unterauerkiel. Úsek trochu připomíná Stvořidla. Ve druhé polovině ústí zprava Rothbach, pak následuje jez a nakonec závěrečná peřej mezi skalami u papírny v Teisnach. Druhou jízdu zkusíme Rothbach. Vyjíždíme až do Bodenmais. Uznáváme, že by to mělo jít i když to bude na minimu pro sjetí. V první a závěrečné části je (i dle kilometráže) Rothbach zablokovaný. Obtížnost by šla stanovit někam k WW III, ovšem za velké vody poroste! Odpoledne se jedem kouknout ještě na „perlu divokých vod Bavorska“ – Reschbach. Přesně podle návodu projdeme tunelem a jsme v soutěsce. Docela jsme seděli na větvi, ale druhej den po noclehu v Borový Ladě už pevně v lodi!

   Reschbach začínáme v Bierhutte. Nejdřív potok zapadanej stromama, téměř vše ale průjezdné. Pak soutěska tak WW IV, ovšem na pár místech opět stromy, takže vsouváme pěší turistiku. Pak jez a ústí zleva Saussbach. Užíváme si pár set metrů poklidné plavby ve stylu vodní turistiky. Když vidíme na pavém břehu na pěšince Friga s kamerou, tep se začíná zrychlovat. První „vlnka“ a vyskakujeme na pravý břeh na obhlídku vstupního skoku. Nevím, ale asi se sem nehodí věta „budete-li mít zde.. raději dále…“ atd.  Nabyl jsem (falešného) dojmu, že to dám. Najíždím do místa který jsem si spočítal, ale fáze s volným pádem již dle výpočtu neprobíhá. Jsem bokem ve vývařišti a mé brzdící já velí, že tudy cesta nevede. Jdu ven, ale moc hezky tam není. Házečku držím, ale než ucítím tah připadá mi to jako věčnost, všude kolem bublinky voči vyvalený, jestli je nahoře pořád světlo a jestli není pod skalním žebrem kapsa. Pět vteřin rozdejchání a sprint nahoru na cestičku a šupem za pádlem. Loď chytil Pavel hned pod skokem, pádlo se chytlo na náplavu po pár set metrech. Zkouším přelejzat zaklíněný strom nad peřejí, ale po ulezení asi metru se strom rozhodl uvolnit a klesnul dolů. Rychle couvám. Tak jinak, pár metrů nahoru, šipkoplackoskok přes proud s kraulem do vracáku. Pádlo ještě drží, takže už konečně budu mít čas na popadnutí dechu. Moje extempore nedodalo morál ani mě, ani Pavlovi. Možná i dobře. Jedeme na prohlížení po pár stech metrech a Frigo tak má aspoň čas zaujímat pozice s kamerou. Nádhernej úsek k továrně na karbid má asi dva kiláky a soustavnou obížnost III – IV. Na konci ještě jez, kterej je mohutnej, ale opravdu snadno sjízdnej, přesně tak jak popisuje kilometráž.

  Zasloužená svačinka a pokračujeme do také již zmíněné říše Aistů, Rodlů a Muhlů. Tam už ale voda není, takže proto Petr tvrdil, že už „nic“ neteče a raději se zanořil do učení, ale má opravdu čeho litovat! Akce sice s komorní účastí (Pavel, Franta a řidič Frigo), ale opravdu povedená a i nad očekávání vodnatá. Rašeliniště na náhorních planinách Šumavy jsou opravdu velikou zásobárnou vody.

 

 

Zpět na úvodní stranu Q&K